Den 7. (foto dodám později :-) )

UPDATE: Nové foto ve fotogalerii

Rád bych se ještě vrátil k Rusku, resp. Tatarstánu. Kamkoliv jsme jeli, lidé nás vítali, nejen děti okolo cesty mávali, dokonce i policisté si fotily všechny posádky a doprovodné vozy. V duchu jsem si říkal, když přijeli rusáci v 68mém do československa, lidé jim hrozili pěstmi, teď jsme přijeli my sem a lidé nás vítají a policie nám dokonce dělá ochranku.
Poté jsme překročili hranice Kazachstánu no což jsem se, jako správný fanoušek Borata , opravdu těšil. Hned, když mě Vlastík na prvních metrech Kazachstánu fotil, přistoupili ke mně dva lidé, jako by vypadli z onoho filmu Borat a chtěli se s semnou také zvěčnit. Sice jejich vůně byla silnější než naše kdybychom se týden nesprchovali, ale co bych neudělal pro hezkou fotku .

Zde už nás tolik lidí nevítalo. Bylo vidět, že už je to trošku chudší kraj, domky byly primitivnější, zvířata na cestách i na polích a objevili se první velbloudi.
I cesty se zhoršily, a to o dost. Nejen že nebyly ani v navigaci, ale nebyl na nich kolikrát ani asfalt. Mezi velkými městy byly doslova polní cesty s kamením, široké asi 4 metry, a protože se po nich moc nedalo jet, vedle nich v poušti bylo dalších nejméně 5 cestiček, které si lidé vytvořili pro pohodlnější cestování. Už po nich máme najeto tak minimálně 2500km a řeknu vám, už nikdy nebudu nadávat na české cestáře.
Lidé tady, alespoň na venkově moc v přepychu nežijí a je zde cítit tvrdší režim. Například, když jsme natáčeli asi 2 kilometry od jedné vesnice, přiběhly za námi děti. Vyfotil jsem se s nima a trochu si popovídal. Pak ale přijeli místní policisté a zahnali je zpátky do vesnice. „Příslušníkům“ jsme říkali, že nám ty děti nevadí, ale prý tu s náma být nemůžou. :-/
Poté, co vypadl ze hry Miroslav Zapletal, a my jsme se „podruhé narodili“, už byl druhý den klidnější. I když … opět jsme absolvovali asi 400km cestou necestou, nadýchali se dalších několika kilo prachu ale stálo to za to. Viděli jsme nádherný kaňon, skrz který jen prolétly závodní volkswageny a především mladý DEROY s Ivecem. Nádhera. Také Kamazy, Tatrovka Aleše Lopraise a Líza Martina Macíka nebyly k přehlédnutí.
Neskutečné scenérie v nás nechali hlubokou stopu, abychom se po asi dvou hodinách vydali zpátky do hlubokých stop kazachstánské cesty „první třídy“.
Po cestě do bivaku jsme si nechali umýt auto v místní automyčce a opět se oddali péči organizmů, kteří pro nás nachystali dobrou večeři a balíčky na ráno. Budeme je potřebovat, protože prvních dvacet kilometrů další etapy bude v hodně velkých písečných dunách.

SILK WAY – blízko nebíčku ….

Včera byl ne příliš povedený den. Nejprve jsme přijeli k nehodě jednoho ruského závodníka, který zabloudil v poušti, pak havaroval a přiletěl si pro něj vrtulník.
Poté jsme dostalí zprávu, že ze závodu odstoupil i Miroslav Zapletal. Tak jsme pro něj jeli na trať, abychom ho mohli odtáhnout do cíle.
Dotali jsme souřadnice, které ukazovali 70km kazachstánskou pouští. Cesta byla hodně dlouhá a spočítal jsem při ní všechny své kosti asi 10x. Tak moc jsme v autě skákali, až jsme dorazili na místo, kde by měl být MZ. Jenže, nikde nebyl. Široko daleko (asi 70km na každou stranu) nikde ani noha a ani ruka. Planina jak cyp, ale fakt nikdo nikde. Po chvíli okolo nás projeli pořadatelé a tak nás napadlo jet za něma po trati, protože slunko už zapadalo a my nocovat uprostřed ničeho rozhodně nechtěli.

Jenže všude ve vzduchu byl prach. Doslova mlha. Jak jsme spěchali, dostali jsme na jedne duně smyk. Zhasl motor a ticho …. Podařilo se nám znova nastartovat a dostat se kousek mimo trať. Asi po 5 sekundách, když už jsme byli kousek vedle trati, se tím místem, kde jsme zapadli prohnal závodní kamion MAN. Kdybychom tam zůstali o pár sekund déle, tak už tu asi nejsme. Ale jsme tu a to je podstatné.

Vše je ok.

Sami si to prohlédněte v následující fotogalerii: ZDE

SILK WAY DEN 4.-5.

Nestíháme. To je jedno jediné slovo, které zatím charakterizuje vše. I když jsem si dal slib, že sem budu psát každý den, nepodařilo se mi ho naplnit. Zatím máme problémy se střihovou technikou a přístupem na internet.

Uvidíme jak to půjde dál. ALE UŽ JSME V KAZACHSTÁNU !!!!

(neboli v Boratově rodné vlasti)

Zítra nás čeká asi 1000km dlouhá etapa, která povede kolem Kaspického moře. Uvidíme co uvidíme.

Zatím jsme všichni zdraví a myslíme na domov!