Viktor Tamayo

(dostupné jen na území ČR)

Pro zahraničí:
1. část

2. část

Pár věcí už není dohledatelných, nebo se neuchovaly v takové podobě, v jaké jsem je z Dakaru odeslal, ale aspoň něco:

1. Před Dakarem 2010

2. Macháček odstupuje

3. Nehoda Plechatého

4. Nehoda Miroslava Zapletala

5. Czech Dakar Team po 6. etapě

6. Rozhovory po návratu z Chile do Argentiny s Bražinou a Pabiškou

7. Dakar 2010 fanoušci

8. Dakar 2010 – konec – rozhovor s nejlepšími čechy

Třináctimiliónové Buenos Aires je velmi svérázné město plné kontrastů. Na jednu stranu tu máte luxusní obchody a opodál se válí bezdomovec zachumlaný do papírových krabic a místo zlavce (polštáře ) má kufr. Mezitím všechny odpadky, pěčlivě, (někdy více, někdy méně) uklízejí pracovníci v zeleno-šedých vestách kterým sypou lidé z paneláků přímo na hlavu rozstřihané papíry. Nevím, jestli se jedná o nějaký zvyk či tradici, ale chvíli to na hlavní třídě argentinského hlavního města vypadalo, jako by, i přes teplotu přes 30 st. Celsia, sněžilo.

Volné chvíle v době mezi natáčením jsme využívali k procházkám po městě. Naše kroky vedly mimo jiné i kolem památníku květnové revoluce, který je na Plaza de Mayo.

V Buenos Aires jsou s Czech Dakar Teamem i Miss Wolrd Taťjána Kuchařová a Miss ČR 2009 Aneta Vignerová.

O modelkách si občas lidé myslí různé věci. Někdy mají pravdu. V případě těchto dvou, vskutku krásných mladých dam, mohu s klidným svědomím říct, že “se chovají naprosto normálně”

S (vynikajícím ) kameramanem Ivanem Svobodou jsme o nich měli pro potřeby Miss ČR 2010 natočit krátké promo. Ve čtvrti La Boca ( nedaleko stadionu legendární Bocy Juniors ) bylo pro nás naprosto ideální prostředí.
Tango, barevné domky z vlnitého plechu a místní lidoví umělci dohromady utvářejí úžasný koktejl, který i “Misskám” velice zachutnal.

Príjemné bylo i posezení na zahrádce jedné hospůdky, před kterou se střídaly tři páry a tančily tango. S jednou tanečnicí jsem se i vyfotil, ať mám na toto “území tanga” nějakou památku

Třešničkou na dortu pak bylo i vystoupení místních “superstar”. Jeden ze zpěváků na následujícím videu jako by Janu Rosákovi z oka vypadl, až na barvu kůže )

AKTUALIZOVANÁ FOTOGALERIE ZDE

A jako minule i nyní nabízím moudro z posledních dvou dní.

“I když je něco ztracené, ještě to nemusí být fuč”

Splněný sen, i tak by se dala popsat má cesta přes (to moře, pojmenované po atletech) Atlantický oceán, abych se v Argentině a Chile mohl jako novinář zůčastnit slavné rally Dakar.

Má příprava na cestu byla, ostatně jako vždy , velice důkladná. Opět jsem si zabalil (no dobrá, ne já, ale má přítelkyně Helenka) spoustu věcí.

Hlavně oblečení. Už teď vím, že, po zkušenostech z Rally Silk Way, polovinu věcí na sebe stejně neobleču a kufr, který pomalu měří a váží víc než já, tahám zbytečně, ale co kdyby …

Nejdůležitější věc, bez které bych na tyto závody neodjel, je dostatečná zásoba slivovice.

Prosím, nemějte mě za opilce kvalitní valašská slivovica je opravdu lék. (Bacha na předávkování ) Z ruska jsem si totiž v září privezl krom spousty zážitků také jeden řidký případ s hustým běháním. Dle lékaře (zdravím pana Hromádku ) bych tomu předešel, kdybych u sebe měl onen zázračný valašský nápoj plný síly, energie a léčivých (desinfekčních) účinků.
Takže, jako vždy, jsem dbal na rady M(o)udr ejších a vzal si s sebou cca 2 a půl litru této hopsinkové (hroznové) šťávy.

Čekala na nás dlouhá cesta. Z Prahy jsme odletěli 26.12. 2009 okolo 14.50 a v Buenos Aires naše letadlo přistálo v cca 10 hodin místího, tedy 14.00 pražského času.
Samozřejmě, že letadlo tak dlúho neletělo.

Nejprve jsme přiletěli na londýnské letiště Heathrow. Tož jsem si připadal, jak Lední medvěd na sahaře. Na letišti mě prohledával stejný pán, kterého ukazovali v televizi američtí vojáci a pod jehož obličejem bylo jméno Usáma bin Ládin. Co bylo nejhorší, i ti jeho spolubojovníci měli na zádech nápis typu “Security”. Tož už vidím, jak by měli honit nějakého kamaráda, který má pod hábitem bombu. Hehe, svět je nějak naruby.

Po pěti a půl hodinách u jednoho piva a bagety od rákosníčka konečně nastupujeme do letadla Boeing 747. Usedám na to nejhorší možné místo (uprostřed na trojsedačce) a těším se na pohodlný let. Jenže přede mne si sedl asi 150 kg mechanik a sklopil si sedačku na max. což znamenalo, že můj životní prostor se na příštích 13 hodin zmenšil na několik cm čtverečních. Tož jsem byl jak ten Jonáš v břiše velkryby, akorát já to měl na několik hodin a on tam byl tři dny

Po necelých dvanácti hodinách jsme přistáli v Sao Paulu, kde náše letadlo dotankovali a my pak mohli ještě dvě hodinky letět do Buenos Aires.

Po přistání Jiří Janeček /jeden z pilotů Czech Dakar Teamu/ prohlásil: “teď už máme to nejhorší za sebou” hehe, nebylo tomu tak.

Jelikož jsem byl součástí tohoto týmu, v němž bylo dalších asi 30 osob, přijel pro nás na letiště autobus. Jenže, daleko jsme s ním nedojeli.

Začal mu totiž vařit motor a pokračovat dál, nebylo příliš bezpečné. Přesto nakonec řidič tohoto zázraku moderní techniky zastavil u jednoho obchodu a koupil několik pet lahví chlazené vody, které pak do chladící soustavy pohonné jednotky autobusu nalil. Sláva nazdar výletu, dojeli jsme až do hotelu a mohli se osprchovat, bo alespoň já jsem byl zpocený jak dveře od chléva.

Když už jsme v Buenos Aires, musíme si dát pravý argentinský steak a podívat se do města.

To také činíme a několik foteček je zde.

Každý den přijdeme na nějaké moudro. Víte jaké pro mě to dnešní? Hloupost projevovanou násilím argumentama nepřebiješ (viď Korbele).

UPDATE: Nové foto ve fotogalerii

Rád bych se ještě vrátil k Rusku, resp. Tatarstánu. Kamkoliv jsme jeli, lidé nás vítali, nejen děti okolo cesty mávali, dokonce i policisté si fotily všechny posádky a doprovodné vozy. V duchu jsem si říkal, když přijeli rusáci v 68mém do československa, lidé jim hrozili pěstmi, teď jsme přijeli my sem a lidé nás vítají a policie nám dokonce dělá ochranku.
Poté jsme překročili hranice Kazachstánu no což jsem se, jako správný fanoušek Borata , opravdu těšil. Hned, když mě Vlastík na prvních metrech Kazachstánu fotil, přistoupili ke mně dva lidé, jako by vypadli z onoho filmu Borat a chtěli se s semnou také zvěčnit. Sice jejich vůně byla silnější než naše kdybychom se týden nesprchovali, ale co bych neudělal pro hezkou fotku .

Zde už nás tolik lidí nevítalo. Bylo vidět, že už je to trošku chudší kraj, domky byly primitivnější, zvířata na cestách i na polích a objevili se první velbloudi.
I cesty se zhoršily, a to o dost. Nejen že nebyly ani v navigaci, ale nebyl na nich kolikrát ani asfalt. Mezi velkými městy byly doslova polní cesty s kamením, široké asi 4 metry, a protože se po nich moc nedalo jet, vedle nich v poušti bylo dalších nejméně 5 cestiček, které si lidé vytvořili pro pohodlnější cestování. Už po nich máme najeto tak minimálně 2500km a řeknu vám, už nikdy nebudu nadávat na české cestáře.
Lidé tady, alespoň na venkově moc v přepychu nežijí a je zde cítit tvrdší režim. Například, když jsme natáčeli asi 2 kilometry od jedné vesnice, přiběhly za námi děti. Vyfotil jsem se s nima a trochu si popovídal. Pak ale přijeli místní policisté a zahnali je zpátky do vesnice. „Příslušníkům“ jsme říkali, že nám ty děti nevadí, ale prý tu s náma být nemůžou. :-/
Poté, co vypadl ze hry Miroslav Zapletal, a my jsme se „podruhé narodili“, už byl druhý den klidnější. I když … opět jsme absolvovali asi 400km cestou necestou, nadýchali se dalších několika kilo prachu ale stálo to za to. Viděli jsme nádherný kaňon, skrz který jen prolétly závodní volkswageny a především mladý DEROY s Ivecem. Nádhera. Také Kamazy, Tatrovka Aleše Lopraise a Líza Martina Macíka nebyly k přehlédnutí.
Neskutečné scenérie v nás nechali hlubokou stopu, abychom se po asi dvou hodinách vydali zpátky do hlubokých stop kazachstánské cesty „první třídy“.
Po cestě do bivaku jsme si nechali umýt auto v místní automyčce a opět se oddali péči organizmů, kteří pro nás nachystali dobrou večeři a balíčky na ráno. Budeme je potřebovat, protože prvních dvacet kilometrů další etapy bude v hodně velkých písečných dunách.

Včera byl ne příliš povedený den. Nejprve jsme přijeli k nehodě jednoho ruského závodníka, který zabloudil v poušti, pak havaroval a přiletěl si pro něj vrtulník.
Poté jsme dostalí zprávu, že ze závodu odstoupil i Miroslav Zapletal. Tak jsme pro něj jeli na trať, abychom ho mohli odtáhnout do cíle.
Dotali jsme souřadnice, které ukazovali 70km kazachstánskou pouští. Cesta byla hodně dlouhá a spočítal jsem při ní všechny své kosti asi 10x. Tak moc jsme v autě skákali, až jsme dorazili na místo, kde by měl být MZ. Jenže, nikde nebyl. Široko daleko (asi 70km na každou stranu) nikde ani noha a ani ruka. Planina jak cyp, ale fakt nikdo nikde. Po chvíli okolo nás projeli pořadatelé a tak nás napadlo jet za něma po trati, protože slunko už zapadalo a my nocovat uprostřed ničeho rozhodně nechtěli.

Jenže všude ve vzduchu byl prach. Doslova mlha. Jak jsme spěchali, dostali jsme na jedne duně smyk. Zhasl motor a ticho …. Podařilo se nám znova nastartovat a dostat se kousek mimo trať. Asi po 5 sekundách, když už jsme byli kousek vedle trati, se tím místem, kde jsme zapadli prohnal závodní kamion MAN. Kdybychom tam zůstali o pár sekund déle, tak už tu asi nejsme. Ale jsme tu a to je podstatné.

Vše je ok.

Sami si to prohlédněte v následující fotogalerii: ZDE

Nestíháme. To je jedno jediné slovo, které zatím charakterizuje vše. I když jsem si dal slib, že sem budu psát každý den, nepodařilo se mi ho naplnit. Zatím máme problémy se střihovou technikou a přístupem na internet.

Uvidíme jak to půjde dál. ALE UŽ JSME V KAZACHSTÁNU !!!!

(neboli v Boratově rodné vlasti)

Zítra nás čeká asi 1000km dlouhá etapa, která povede kolem Kaspického moře. Uvidíme co uvidíme.

Zatím jsme všichni zdraví a myslíme na domov!

Ráno začalo skvělou snídaní: slaninka, zeleninka, pečivo, džus, kafe a jogurt s bakteriemi všeho typu.

Autobus nás pak z hotelu odvezl k parc fermé a rampě, kde se konal slavnostní ceremoniál. Řeknu vám, že tolik policistů (a policistek) na jednom místě jsem v životě neviděl. Všechno bylo hlídáno příslušníky v modrých uniformách a typicky vysokých čepicích.

A že v Rusku je možné všechno …. na to už jsem si tu za krátkou dobu velice rychle zvykl. Během pár dnů tu kousek od centra Kazaně vyrostla 2013 metrů dlouhá trať. Rusové mají rádi symboliku. V témže roce se zde totiž bude konat i Univerziáda.

Už samotný slavnostní ceremoniál jako by připomínal různé politické oslavy na které si pamatuji z dětství. ALE! nikde nic nepadlo o žádné straně, nebo tak něco, jen se zdůrazňovalo, že záštitu nad touto soutěží mají 3 presidenti Ruska, Kazachstánu a Turkmenistánu.

Největší pozornost médií byla pochopitelně věnována továrnímu týmu Kamaz a VW. Khabirov ,
Čagin
a DeRooy
přilákaly novináře a fotografy jako nahá dívka na pláži mužské pohledy.

Stejně tak legenda Carlos Sainz,

dravý Nassir

nebo dakarský šampion De Villiers.

Odpoledne se pak začalo závodit. No závodit, čas prologu se do výsledků rally nezapočítával a ani se podle něho neurčovalo pořadí na startu další rychlostní zkoušky. A tak to někteří pojali tak, že pobaví diváky, kterých bylo kolem trati nepočítaně, nebo se druzí mistři volantu rozhodli projet trať naplno, tak jako například všichn jezdci VW nebo Miroslav Zapletal. Ten dojel na skvělém 6 místě. Prakticky hned za vozy, které jsou technicky o trošku výš, než jeho Strakar.

VÝSLEDKY AUT V PROLOGU

Také kamiony se dost vyřádili, zvláště mladý DeRooy to “krosil” pořádně a bavil diváky. Ti ovšem pochopitelně nejvíc tleskali Kamazům. V jednom znich jede i premiér Tatarstánu Minichanov. Aleš Loprais nebyl v cíli při rozhovoru pro ČT moc spokojený, zdálo se mu totiž, že jel pomalu, ale poté zjistil, že má třetí nejrychlejší čas a byl hodně překvapený.
Naopak Martin Macík jel s “Lízou” podobně jako Jiří Janeček ve třídě T2 spíše na jistotu. Přesto o sobě dali hodně vědět.

VÝSLEDKY KAMIÓNŮ V PROLOGU

Ale tohle není jen o výsledcích. S Pavlem Křížkem jsme natočili po konci prologu rozhovory se všemi českými posádkami a začali pracovat na reportáži pro BBV. Bohužel náš čas určený pro reportáž není nafukovací a tak se tam nevešlo úplně všechno, co jsme chtěli. Mezitím jsem ještě pomáhal s překladem televiznímu štábu, který každý den posílá do světa podle svého uvážení 15 minut “hajlajtů” tedy nejzajímavějších událostí a nejlepších záběrů. Potřebovali totiž přeložit rozhovor Aleše Lopraise. Tak jsem jim řekl že říká: nemám rád rusko, amatéry a kamazy. Ne, dělám si srandu. Moráváci si musí pomáhat

Pořadatelé pak pro nás, novináře, přichystali závěrečnou večeři, protože zítra ráno vyrážíme pryč směr jih a do Kazaňe se už nevrátíme.

Vše bylo dobré, až na víno krabicového typu (tzv. huboškleb) a vodku. Ale ta se nám bude hodit na desinfekci (jak nám poradil jeden závodník J.J. ) a tak jsme ji přibalili k věcem do našeho press caru.

Před půlnocí ještě náš kameraman zpracovával obrázky

a já teď v 01.40 českého času ( 4:40 závodního) pracuji na odeslání natočeného materiálu do ČT a už pomalu půjdu spát. Zítra nás čeká první ostrá zkouška. Tak uvidíme. Jo, a mimochodem, Vlasta stále nemá kartáček

Dobrou noc