Dakar 2010 – cesta do Buenos Aires

Splněný sen, i tak by se dala popsat má cesta přes (to moře, pojmenované po atletech) Atlantický oceán, abych se v Argentině a Chile mohl jako novinář zůčastnit slavné rally Dakar.

Má příprava na cestu byla, ostatně jako vždy , velice důkladná. Opět jsem si zabalil (no dobrá, ne já, ale má přítelkyně Helenka) spoustu věcí.

Hlavně oblečení. Už teď vím, že, po zkušenostech z Rally Silk Way, polovinu věcí na sebe stejně neobleču a kufr, který pomalu měří a váží víc než já, tahám zbytečně, ale co kdyby …

Nejdůležitější věc, bez které bych na tyto závody neodjel, je dostatečná zásoba slivovice.

Prosím, nemějte mě za opilce kvalitní valašská slivovica je opravdu lék. (Bacha na předávkování ) Z ruska jsem si totiž v září privezl krom spousty zážitků také jeden řidký případ s hustým běháním. Dle lékaře (zdravím pana Hromádku ) bych tomu předešel, kdybych u sebe měl onen zázračný valašský nápoj plný síly, energie a léčivých (desinfekčních) účinků.
Takže, jako vždy, jsem dbal na rady M(o)udr ejších a vzal si s sebou cca 2 a půl litru této hopsinkové (hroznové) šťávy.

Čekala na nás dlouhá cesta. Z Prahy jsme odletěli 26.12. 2009 okolo 14.50 a v Buenos Aires naše letadlo přistálo v cca 10 hodin místího, tedy 14.00 pražského času.
Samozřejmě, že letadlo tak dlúho neletělo.

Nejprve jsme přiletěli na londýnské letiště Heathrow. Tož jsem si připadal, jak Lední medvěd na sahaře. Na letišti mě prohledával stejný pán, kterého ukazovali v televizi američtí vojáci a pod jehož obličejem bylo jméno Usáma bin Ládin. Co bylo nejhorší, i ti jeho spolubojovníci měli na zádech nápis typu “Security”. Tož už vidím, jak by měli honit nějakého kamaráda, který má pod hábitem bombu. Hehe, svět je nějak naruby.

Po pěti a půl hodinách u jednoho piva a bagety od rákosníčka konečně nastupujeme do letadla Boeing 747. Usedám na to nejhorší možné místo (uprostřed na trojsedačce) a těším se na pohodlný let. Jenže přede mne si sedl asi 150 kg mechanik a sklopil si sedačku na max. což znamenalo, že můj životní prostor se na příštích 13 hodin zmenšil na několik cm čtverečních. Tož jsem byl jak ten Jonáš v břiše velkryby, akorát já to měl na několik hodin a on tam byl tři dny

Po necelých dvanácti hodinách jsme přistáli v Sao Paulu, kde náše letadlo dotankovali a my pak mohli ještě dvě hodinky letět do Buenos Aires.

Po přistání Jiří Janeček /jeden z pilotů Czech Dakar Teamu/ prohlásil: “teď už máme to nejhorší za sebou” hehe, nebylo tomu tak.

Jelikož jsem byl součástí tohoto týmu, v němž bylo dalších asi 30 osob, přijel pro nás na letiště autobus. Jenže, daleko jsme s ním nedojeli.

Začal mu totiž vařit motor a pokračovat dál, nebylo příliš bezpečné. Přesto nakonec řidič tohoto zázraku moderní techniky zastavil u jednoho obchodu a koupil několik pet lahví chlazené vody, které pak do chladící soustavy pohonné jednotky autobusu nalil. Sláva nazdar výletu, dojeli jsme až do hotelu a mohli se osprchovat, bo alespoň já jsem byl zpocený jak dveře od chléva.

Když už jsme v Buenos Aires, musíme si dát pravý argentinský steak a podívat se do města.

To také činíme a několik foteček je zde.

Každý den přijdeme na nějaké moudro. Víte jaké pro mě to dnešní? Hloupost projevovanou násilím argumentama nepřebiješ (viď Korbele).