DEN 1. Cesta. Zn. Vážně i nevážně.

Pro Czech Dakar Team Silk Way nezačala dobře. Nejprve přišel o jedno novinářské auto (HUMMER H3) a v den odletu do Ruska jsme zjistili, že přejímky a tím pádem start závodu nestihne Marek Spáčil, protože uvízl někde na hraničním přechodu, kde byla v tu chvíli čekací doba přes 32 hodin.
Nicméně, „náš“ press car Toyota byl v pořádku, a my mohli v 5 ráno odjet z Prahy do Vídně.
Cestou jsme (Vlasta Korec, Pavel Křížek a já) přemýšleli, co všechno jsme nechali doma. U mě, tento obvykle silný pocit, nyní nebyl tak až tak velký, protože mě (z)balila přítelkyně. Asi přesně naopak to bylo u Vlastíka, protože mu jeho žena poslala sms ve které byly dvě všeříkající slova. „nemáš kartáček“.

Tak jsme všichni na letišti ve Vídni, hledali prodejnu kartáčků. Ale bezúspěšně. Pavel Křížek totiž našel kuřárnu a okamžitě v ní zůstal, já pěkný výhled na letadla a Vlasta, ten si dal nakonec raději kafe (po němž by ten kartáček potřeboval tím tuplem ).

Poprvé v životě jsem se poté dostal do letadla. A hned stylově, jelikož mám rád vozy Ferrari, letecká společnost, která nás přepravovala do Moskvy nesla název „NIKI“ po svém zakladateli Niki Laudovi (který abych doplnil tuto anabázi, jezdil ve Formuli 1 také ve vozech Ferrari).
Pohodlně jsme se usadili do polozávodních kožených sedaček Recaro a letadlo vyrazilo vpřed. Jenže, jak rychle to vše začalo, tak rychlý to mělo konec. Zezadu běžela k pilotní kabině přes všechny letušky nějaká ruská žena a se slovy: „where is my husband???“ zastavila letadlo.
Nevím jak, ale letuškám, a později i pilotovi, se nakonec podařilo dočasnou vdovu uklidnit. Její manžel si asi chtěl užít krás Vídně o samotě.
Na druhý pokus už tedy vzlet vyšel. Přiznám se, že jsem letěl poprvé. A musím říct jedním slovem: nádhera. Úžasně jsi to stvořil, Bože. Good job.
Poté jsme rusákům vrátili jejich obsazení česka z roku 68 a obsadili jsme kompletně celý záchod. Ale stálo to doslova za prd.
Bojovali jsme také na frontě. Respektive ve frontě na vstup do Ruska. Ta byla totiž dlouhá a každý se cpal dopředu. Největším bojovníkem se stal Vlasta, který přebíhal z fronty na frontu jak major Těrazky.

V zemi neomezených možností jsme si také zahráli karty. Vyhrály ty od komerční banky. Libor nebo Vlasta, kteří chtěli za jídlo platit kartou české spořitelny, se totiž nedoplatili a museli měnit dolary na rubly nebo vybírat z bankomatu.

Všichni se obávali, jaké to bude letadlo, které nás poveze do Kazaňe. Zatím co u Nikiho to byl Airbus 320 s koženýma recarama, teď to byla třistadevatenáctka.
Po cestě jsem pak pochopil rozpínavost Ruska. Vedle mě totiž seděl asi o 4 roky mladší klučina se svým otcem a ač byli oba hubení, nejen že si své věci roztáhli přes půl letadla, ale i oni se rozvalili tak, že jsem seděl na půlce své sedačky.
Let probíhal v pohodě, jen Vlasta vypustil „duši“.
Po příletu do Kazaně každého uchvátil fakt, že cesty jsou zde 5x tak širší a potvrdilo se nám, že rusko je opravdu zemí, kde se nehraje na nějaká pravidla. Autobus, který nás vezl na místo nocležiště, se s námi otáčel uprostřed šestiproudé silnice a vůbec, na dopravní předpisy se tu moc nehraje.
Zítra nás čekají administrativní přejímky a akreditace, tak uvidíme, co natočíme a pošleme do Prahy