Den 7. (foto dodám později :-) )

UPDATE: Nové foto ve fotogalerii

Rád bych se ještě vrátil k Rusku, resp. Tatarstánu. Kamkoliv jsme jeli, lidé nás vítali, nejen děti okolo cesty mávali, dokonce i policisté si fotily všechny posádky a doprovodné vozy. V duchu jsem si říkal, když přijeli rusáci v 68mém do československa, lidé jim hrozili pěstmi, teď jsme přijeli my sem a lidé nás vítají a policie nám dokonce dělá ochranku.
Poté jsme překročili hranice Kazachstánu no což jsem se, jako správný fanoušek Borata , opravdu těšil. Hned, když mě Vlastík na prvních metrech Kazachstánu fotil, přistoupili ke mně dva lidé, jako by vypadli z onoho filmu Borat a chtěli se s semnou také zvěčnit. Sice jejich vůně byla silnější než naše kdybychom se týden nesprchovali, ale co bych neudělal pro hezkou fotku .

Zde už nás tolik lidí nevítalo. Bylo vidět, že už je to trošku chudší kraj, domky byly primitivnější, zvířata na cestách i na polích a objevili se první velbloudi.
I cesty se zhoršily, a to o dost. Nejen že nebyly ani v navigaci, ale nebyl na nich kolikrát ani asfalt. Mezi velkými městy byly doslova polní cesty s kamením, široké asi 4 metry, a protože se po nich moc nedalo jet, vedle nich v poušti bylo dalších nejméně 5 cestiček, které si lidé vytvořili pro pohodlnější cestování. Už po nich máme najeto tak minimálně 2500km a řeknu vám, už nikdy nebudu nadávat na české cestáře.
Lidé tady, alespoň na venkově moc v přepychu nežijí a je zde cítit tvrdší režim. Například, když jsme natáčeli asi 2 kilometry od jedné vesnice, přiběhly za námi děti. Vyfotil jsem se s nima a trochu si popovídal. Pak ale přijeli místní policisté a zahnali je zpátky do vesnice. „Příslušníkům“ jsme říkali, že nám ty děti nevadí, ale prý tu s náma být nemůžou. :-/
Poté, co vypadl ze hry Miroslav Zapletal, a my jsme se „podruhé narodili“, už byl druhý den klidnější. I když … opět jsme absolvovali asi 400km cestou necestou, nadýchali se dalších několika kilo prachu ale stálo to za to. Viděli jsme nádherný kaňon, skrz který jen prolétly závodní volkswageny a především mladý DEROY s Ivecem. Nádhera. Také Kamazy, Tatrovka Aleše Lopraise a Líza Martina Macíka nebyly k přehlédnutí.
Neskutečné scenérie v nás nechali hlubokou stopu, abychom se po asi dvou hodinách vydali zpátky do hlubokých stop kazachstánské cesty „první třídy“.
Po cestě do bivaku jsme si nechali umýt auto v místní automyčce a opět se oddali péči organizmů, kteří pro nás nachystali dobrou večeři a balíčky na ráno. Budeme je potřebovat, protože prvních dvacet kilometrů další etapy bude v hodně velkých písečných dunách.