Stejně jako vloni, i letos jsme se s kolegy vydali na cestu za českým týmem. Cílem byla Bratislava a utkání České republiky s Německem.

Příjezd k hale je poněkud obtížnější, než ke stadionu v Mannheimu, přesto jsme nikde nestáli v zácpách apod. Samozřejmě jsme si nenechali ujít ani prohlídku města. Bratislava je místy hezká (hrad, most, děvčata, Orange aréna), ale také místy ošklivá (asi zbytek města).

Ale počasí vyšlo, stejně jako vyšlo utkání našemu týmu (výhra 5:2) takže spokojenost.

Heslo našeho výletu: Cesta je cíl … (kompletní fotogalerie)

Je to ostuda, ostuda pro český fotbal a ostuda pro českého fanouška. A Jeden z nejslavnějších klubů naší malé země, SK Slavia Praha, má své logo červenobílé. Ale nyní se může kompletně zahalit do černé.

Slávia je těsně před sestupem do třetí ligy, kam se může propadnout, pokud nesplní do konce května podmínky svazu.

A co na to fanoušci. Ti rozumní ví, že protesty momentální situaci nezmění. Ti, kteří se chtějí nějak vybít (vyřádit, ukojit, předvádět, … pojmenovat to můžeme různě) teď Slávii opravdu pomohli .. možná tak ale do hrobu.

Poločas skončil 1:1 … sešívaní měli na vítězství, hráli dobře. I s vědomím, že nový zájemce o klub z Vršovic vyplatil hráčům 30% z dlužné částky. Slávia teď měla jedinečnou šanci postoupit do finále poháru. Tam by možná narazila na Kroměříž. Možná by mohla i ve finále zvítězit. Možná by mohla postoupit do evropských pohárů a trochu si finančně polepšit. Ale ne …. pár dutých hlav chtělo vzít “spravedlnost” do vlastních rukou .. a takto to dopadlo:

Výsledek. Druhý poločas se nekonal. Slávia tak možná kontumačně prohraje 0:3 a i poslední naděje na dobrý konec tragické sezóny je fuč. Stejně jako milióny z konta “sešívek”.

Vedoucí fanoušků fotbalové Slávie “Strašák” ještě tyto protesty schvaluje … kde to žijeme? V Palestině?

Ti, co si říkají fanoušci, udělali škodu na stadionu za stovky tisíc, na technice České televize je údajně škoda přes čtvrt milionu koncesionářských korun. Byli ohroženi kameramani a musel být přerušen přímý přenos. A co teprve jejich milovaný (?) klub. Ten nejspíše také dostane od ČMFS tučnou pokutu…. ale co, to se přeci v tom obrovském několikamilionovém dluhu ztratí.

Opravdovým fanouškům nezbývá než doufat, že se objeví někdo, kdo Slávii do konce května spasí. A když ne, tak ti opravdoví na ni budou chodit, i když spadne do III. ligy.

(dostupné jen na území ČR)

Pro zahraničí:
1. část

2. část

1. Před Dakarem 2010

2. Macháček odstupuje

3. Nehoda Plechatého

4. Nehoda Miroslava Zapletala

5. Czech Dakar Team po 6. etapě

6. Rozhovory po návratu z Chile do Argentiny s Bražinou a Pabiškou

7. Dakar 2010 fanoušci

8. Dakar 2010 – konec – rozhovor s nejlepšími čechy

Volné chvíle v době mezi natáčením jsme využívali k procházkám po městě. Naše kroky vedly mimo jiné i kolem památníku květnové revoluce, který je na Plaza de Mayo.

V Buenos Aires jsou s Czech Dakar Teamem i Miss Wolrd Taťjána Kuchařová a Miss ČR 2009 Aneta Vignerová.

O modelkách si občas lidé myslí různé věci. Někdy mají pravdu. V případě těchto dvou, vskutku krásných mladých dam, mohu s klidným svědomím říct, že “se chovají naprosto normálně”

S (vynikajícím ) kameramanem Ivanem Svobodou jsme o nich měli pro potřeby Miss ČR 2010 natočit krátké promo. Ve čtvrti La Boca ( nedaleko stadionu legendární Bocy Juniors ) bylo pro nás naprosto ideální prostředí.
Tango, barevné domky z vlnitého plechu a místní lidoví umělci dohromady utvářejí úžasný koktejl, který i “Misskám” velice zachutnal.

Príjemné bylo i posezení na zahrádce jedné hospůdky, před kterou se střídaly tři páry a tančily tango. S jednou tanečnicí jsem se i vyfotil, ať mám na toto “území tanga” nějakou památku

Třešničkou na dortu pak bylo i vystoupení místních “superstar”. Jeden ze zpěváků na následujícím videu jako by Janu Rosákovi z oka vypadl, až na barvu kůže )

AKTUALIZOVANÁ FOTOGALERIE ZDE

A jako minule i nyní nabízím moudro z posledních dvou dní.

“I když je něco ztracené, ještě to nemusí být fuč”

Má příprava na cestu byla, ostatně jako vždy , velice důkladná. Opět jsem si zabalil (no dobrá, ne já, ale má přítelkyně Helenka) spoustu věcí.

Hlavně oblečení. Už teď vím, že, po zkušenostech z Rally Silk Way, polovinu věcí na sebe stejně neobleču a kufr, který pomalu měří a váží víc než já, tahám zbytečně, ale co kdyby …

Nejdůležitější věc, bez které bych na tyto závody neodjel, je dostatečná zásoba slivovice.

Prosím, nemějte mě za opilce kvalitní valašská slivovica je opravdu lék. (Bacha na předávkování ) Z ruska jsem si totiž v září privezl krom spousty zážitků také jeden řidký případ s hustým běháním. Dle lékaře (zdravím pana Hromádku ) bych tomu předešel, kdybych u sebe měl onen zázračný valašský nápoj plný síly, energie a léčivých (desinfekčních) účinků.
Takže, jako vždy, jsem dbal na rady M(o)udr ejších a vzal si s sebou cca 2 a půl litru této hopsinkové (hroznové) šťávy.

Čekala na nás dlouhá cesta. Z Prahy jsme odletěli 26.12. 2009 okolo 14.50 a v Buenos Aires naše letadlo přistálo v cca 10 hodin místího, tedy 14.00 pražského času.
Samozřejmě, že letadlo tak dlúho neletělo.

Nejprve jsme přiletěli na londýnské letiště Heathrow. Tož jsem si připadal, jak Lední medvěd na sahaře. Na letišti mě prohledával stejný pán, kterého ukazovali v televizi američtí vojáci a pod jehož obličejem bylo jméno Usáma bin Ládin. Co bylo nejhorší, i ti jeho spolubojovníci měli na zádech nápis typu “Security”. Tož už vidím, jak by měli honit nějakého kamaráda, který má pod hábitem bombu. Hehe, svět je nějak naruby.

Po pěti a půl hodinách u jednoho piva a bagety od rákosníčka konečně nastupujeme do letadla Boeing 747. Usedám na to nejhorší možné místo (uprostřed na trojsedačce) a těším se na pohodlný let. Jenže přede mne si sedl asi 150 kg mechanik a sklopil si sedačku na max. což znamenalo, že můj životní prostor se na příštích 13 hodin zmenšil na několik cm čtverečních. Tož jsem byl jak ten Jonáš v břiše velkryby, akorát já to měl na několik hodin a on tam byl tři dny

Po necelých dvanácti hodinách jsme přistáli v Sao Paulu, kde náše letadlo dotankovali a my pak mohli ještě dvě hodinky letět do Buenos Aires.

Po přistání Jiří Janeček /jeden z pilotů Czech Dakar Teamu/ prohlásil: “teď už máme to nejhorší za sebou” hehe, nebylo tomu tak.

Jelikož jsem byl součástí tohoto týmu, v němž bylo dalších asi 30 osob, přijel pro nás na letiště autobus. Jenže, daleko jsme s ním nedojeli.

Začal mu totiž vařit motor a pokračovat dál, nebylo příliš bezpečné. Přesto nakonec řidič tohoto zázraku moderní techniky zastavil u jednoho obchodu a koupil několik pet lahví chlazené vody, které pak do chladící soustavy pohonné jednotky autobusu nalil. Sláva nazdar výletu, dojeli jsme až do hotelu a mohli se osprchovat, bo alespoň já jsem byl zpocený jak dveře od chléva.

Když už jsme v Buenos Aires, musíme si dát pravý argentinský steak a podívat se do města.

To také činíme a několik foteček je zde.

Každý den přijdeme na nějaké moudro. Víte jaké pro mě to dnešní? Hloupost projevovanou násilím argumentama nepřebiješ (viď Korbele).

Rád bych se ještě vrátil k Rusku, resp. Tatarstánu. Kamkoliv jsme jeli, lidé nás vítali, nejen děti okolo cesty mávali, dokonce i policisté si fotily všechny posádky a doprovodné vozy. V duchu jsem si říkal, když přijeli rusáci v 68mém do československa, lidé jim hrozili pěstmi, teď jsme přijeli my sem a lidé nás vítají a policie nám dokonce dělá ochranku.
Poté jsme překročili hranice Kazachstánu no což jsem se, jako správný fanoušek Borata , opravdu těšil. Hned, když mě Vlastík na prvních metrech Kazachstánu fotil, přistoupili ke mně dva lidé, jako by vypadli z onoho filmu Borat a chtěli se s semnou také zvěčnit. Sice jejich vůně byla silnější než naše kdybychom se týden nesprchovali, ale co bych neudělal pro hezkou fotku .

Zde už nás tolik lidí nevítalo. Bylo vidět, že už je to trošku chudší kraj, domky byly primitivnější, zvířata na cestách i na polích a objevili se první velbloudi.
I cesty se zhoršily, a to o dost. Nejen že nebyly ani v navigaci, ale nebyl na nich kolikrát ani asfalt. Mezi velkými městy byly doslova polní cesty s kamením, široké asi 4 metry, a protože se po nich moc nedalo jet, vedle nich v poušti bylo dalších nejméně 5 cestiček, které si lidé vytvořili pro pohodlnější cestování. Už po nich máme najeto tak minimálně 2500km a řeknu vám, už nikdy nebudu nadávat na české cestáře.
Lidé tady, alespoň na venkově moc v přepychu nežijí a je zde cítit tvrdší režim. Například, když jsme natáčeli asi 2 kilometry od jedné vesnice, přiběhly za námi děti. Vyfotil jsem se s nima a trochu si popovídal. Pak ale přijeli místní policisté a zahnali je zpátky do vesnice. „Příslušníkům“ jsme říkali, že nám ty děti nevadí, ale prý tu s náma být nemůžou. :-/
Poté, co vypadl ze hry Miroslav Zapletal, a my jsme se „podruhé narodili“, už byl druhý den klidnější. I když … opět jsme absolvovali asi 400km cestou necestou, nadýchali se dalších několika kilo prachu ale stálo to za to. Viděli jsme nádherný kaňon, skrz který jen prolétly závodní volkswageny a především mladý DEROY s Ivecem. Nádhera. Také Kamazy, Tatrovka Aleše Lopraise a Líza Martina Macíka nebyly k přehlédnutí.
Neskutečné scenérie v nás nechali hlubokou stopu, abychom se po asi dvou hodinách vydali zpátky do hlubokých stop kazachstánské cesty „první třídy“.
Po cestě do bivaku jsme si nechali umýt auto v místní automyčce a opět se oddali péči organizmů, kteří pro nás nachystali dobrou večeři a balíčky na ráno. Budeme je potřebovat, protože prvních dvacet kilometrů další etapy bude v hodně velkých písečných dunách.

Jenže všude ve vzduchu byl prach. Doslova mlha. Jak jsme spěchali, dostali jsme na jedne duně smyk. Zhasl motor a ticho …. Podařilo se nám znova nastartovat a dostat se kousek mimo trať. Asi po 5 sekundách, když už jsme byli kousek vedle trati, se tím místem, kde jsme zapadli prohnal závodní kamion MAN. Kdybychom tam zůstali o pár sekund déle, tak už tu asi nejsme. Ale jsme tu a to je podstatné.

Vše je ok.

Sami si to prohlédněte v následující fotogalerii: ZDE