Kazaň je hokejové město. Zdejší zimní stadion patří mezi nejmodernější stavby a i v jeho okolí se soustředí hotely pro “vyšší vrstvy”.

Přesto asi ve mě z tohoto dne dlouho zůstanou dva zážitky. Na jedné straně neoblomný muž z ochranky, který mě nechtěl pustit na stadion mezi závodní auta, protože mám prý mikrofon q mohly bych s ním něco natočit a na straně druhé, Nasser Al-Attiyah s kterým jsem před tím dělal rozhovor, byl neuvěřitelně vstřícný a pohodový. Poté se mi podařilo udělat rozhovor i s rallyovou legendou Carlosem Sainzem. Před oběma je potřeba smeknout. Jsou t opravdoví mistři volantu. Zejména Carlos.

Konečný dobrý dojem, dokonala skvělá večeře v hotelu Riviéra o 4 chodech. A tečku nám udělal pan Kraus, s nímž jsme se dokonale uvolnili .

Tak jsme všichni na letišti ve Vídni, hledali prodejnu kartáčků. Ale bezúspěšně. Pavel Křížek totiž našel kuřárnu a okamžitě v ní zůstal, já pěkný výhled na letadla a Vlasta, ten si dal nakonec raději kafe (po němž by ten kartáček potřeboval tím tuplem ).

Poprvé v životě jsem se poté dostal do letadla. A hned stylově, jelikož mám rád vozy Ferrari, letecká společnost, která nás přepravovala do Moskvy nesla název „NIKI“ po svém zakladateli Niki Laudovi (který abych doplnil tuto anabázi, jezdil ve Formuli 1 také ve vozech Ferrari).
Pohodlně jsme se usadili do polozávodních kožených sedaček Recaro a letadlo vyrazilo vpřed. Jenže, jak rychle to vše začalo, tak rychlý to mělo konec. Zezadu běžela k pilotní kabině přes všechny letušky nějaká ruská žena a se slovy: „where is my husband???“ zastavila letadlo.
Nevím jak, ale letuškám, a později i pilotovi, se nakonec podařilo dočasnou vdovu uklidnit. Její manžel si asi chtěl užít krás Vídně o samotě.
Na druhý pokus už tedy vzlet vyšel. Přiznám se, že jsem letěl poprvé. A musím říct jedním slovem: nádhera. Úžasně jsi to stvořil, Bože. Good job.
Poté jsme rusákům vrátili jejich obsazení česka z roku 68 a obsadili jsme kompletně celý záchod. Ale stálo to doslova za prd.
Bojovali jsme také na frontě. Respektive ve frontě na vstup do Ruska. Ta byla totiž dlouhá a každý se cpal dopředu. Největším bojovníkem se stal Vlasta, který přebíhal z fronty na frontu jak major Těrazky.

V zemi neomezených možností jsme si také zahráli karty. Vyhrály ty od komerční banky. Libor nebo Vlasta, kteří chtěli za jídlo platit kartou české spořitelny, se totiž nedoplatili a museli měnit dolary na rubly nebo vybírat z bankomatu.

Všichni se obávali, jaké to bude letadlo, které nás poveze do Kazaňe. Zatím co u Nikiho to byl Airbus 320 s koženýma recarama, teď to byla třistadevatenáctka.
Po cestě jsem pak pochopil rozpínavost Ruska. Vedle mě totiž seděl asi o 4 roky mladší klučina se svým otcem a ač byli oba hubení, nejen že si své věci roztáhli přes půl letadla, ale i oni se rozvalili tak, že jsem seděl na půlce své sedačky.
Let probíhal v pohodě, jen Vlasta vypustil „duši“.
Po příletu do Kazaně každého uchvátil fakt, že cesty jsou zde 5x tak širší a potvrdilo se nám, že rusko je opravdu zemí, kde se nehraje na nějaká pravidla. Autobus, který nás vezl na místo nocležiště, se s námi otáčel uprostřed šestiproudé silnice a vůbec, na dopravní předpisy se tu moc nehraje.
Zítra nás čekají administrativní přejímky a akreditace, tak uvidíme, co natočíme a pošleme do Prahy